Literární soutěž "Bohumín plný spisovatelů" přinesla řadu děl žáků 7., 8. a 9. tříd, kteří psali většinou o svém vztahu k Bohumínu. Je to součást soutěže "O Bohumínu a historii hornictví v Moravskoslezském kraji víme všechno aneb Soutěž pro 1833 dětí". Nabízíme soutěžní příspěvky, pro které můžete hlasovat na e-mail k3@k3bohumin.cz. Stačí do předmětu zprávy napsat Soutěže a název příspěvku a jméno autora. Partnerem projektu je Nadace OKD, ale také K3 Bohumín a město Bohumín.
br /> br /> Pátek třináctého

Kryštof Bébar, 7. třída, ZŠ Beneše

Je pátek 7 hodin večer a na ulicích Bohumína je klid. Venku je ještě stále dost světla,
a tak jsem se vydal na procházku do lesa u Kališoku. Bylo chladno, a tak jsem si dýchal
na prsty, abych se zahřál. Když jsem došel do lesa, slezl jsem trochu níže k vodě
a sedl jsem si na pařez a házel jsem žabky.
Pomalu se stmívalo a já se rozhodl jít domů, když tu najednou se nad štěrkovnami
zablýsklo světlo a nějaká světelná koule se snesla na protější stranu jezera. Rozběhl
jsem se tam a úplně jsem zapomněl, že je již tma. Doběhl jsem ke štěrkovnám a schoval
jsem se za stromem. Na volném prostranství stál létající talíř. Chtělo se mi strachy
zakřičet, ale udržel jsem se. Z talíře vyšli čtyři zelení človíčci (jeden z nich byl trochu
menší než ostatní) a šli směrem k vodě. Klekli si na kraj břehu a nabrali vodu do nevím
čeho. Zamyslel jsem se a nevšiml si, že se blíží ke mně. Když jsem zvedl hlavu, byli
asi 15 metrů ode mě. Rozběhl jsem se směrem domů, ale ti mimozemšťané mě
doháněli. Najednou jsem zakopl o kořen a rozbil si koleno. Mimozemšťané mě vzali
a odnesli do talíře. Probudil jsem se na lůžku z divného materiálu. Prvně jsem nevěděl,
co se stalo, ale jak přišel jeden z nich do pokoje, kde jsem spal, hned mi bylo všechno
jasné. Koukl jsem na hodinky a podle nich jsem spal jen deset minut. Když zelený
človíček odešel, rozběhl jsem se domů. Doma jsem si chtěl dát na to rozbité koleno náplast, jenže když jsem si vyhrnul
nohavici, koleno bylo však v pořádku. Na ten večer budu dlouho vzpomínat, možná
až do smrti.



Bohumín

Pavlína Niklová, 9. třída, ZŠ Beneše

Mezi hutí a těžní věží,
na soutoku město leží.

Meandry je obehnáno,
ledňáčkův zpěv večer ráno.

Denní život prací hraje
Na hranici toho kraje.

Rytmus poté rádo změní,
zábava a přijde snění.

Ve tmě tiše oddychuje,
když slunce už má spací,
kdy sny nočních rychlíků
ozvěnou se vrací.



Bohumín

Vojtěch Kaločaj, 8. třída, ZŠ Beneše

Bohumín krásné město na pohled
každý v něm chce bydlet.
V Bohumíně prima lidi jsou
a všude si děti hrajou.

Fotbal tady letí, míče do sítě frčí.
Sporty jsou paráda,
děti nebudou mít bolavá záda.
Na olympiádu pojedou a zlato nám přivezou.

Diskotéky o víkendu jedou,
lidé tady na plné pecky žijou.
Atleti tady rostou, na závody jedou
a kondici mají dobrou.

V Bohumíně plno kultury je,
v salonech výstavy pořádají se.
Odru tady máme,
výstavy o ní děláme.

Bohumín plný krás je,
stačí projít se ven a krásy najít,
jsou za každým rohem.



Mé rodné město

Tereza Pavlů, 9. třída, ZŠ ČSA

Mé rodné město Bohumín
750 let už oslavil.
Osada Bogun zde byla,
do sedmi městských částí se rozdělila.
Železniční uzel se zde vytvořil a nejen ten,
ale i spousta továren.
Město se pyšní novým náměstím,
lidé zde korzují a září štěstím.
Na řece Odře meandry máme,
že jsou chráněné
už všichni známe.
To vše tu je a mnohem více,
za humny se nám buduje dálnice.
A až se dostaví – kdopak ví,
městu se snad uleví.



Sport v Bohumíně

Michaela Zelková, 9. třída, ZŠ ČSA

Komu by se jenom chtělo
protáhnout si svoje tělo.
V bohumíně není nouze,
jenom chtít, chce to pouze.

Tenis, fotbal, plavání
všechno tady máme k mání.
Takže hurá do fitka
protáhnout si kopýtka.

Atletika tady vládne,
při ní každý jenom mládne.
Nový bazén, to je krása,
při pohledu každý jásá.
Vzpírají tu mladí, staří,
každému se dobře daří.

Tím končí mé rýmování,
beru boty na běhání,
televizi dávám pryč,
Bohumíne, žij a cvič!



Město Bohumín

Michal Stuchlík, 9. třída, ZŠ ČSA

Tak jako na nebi nachází se mnoho hvězd,
tak i na naší zemi leží spousta měst.
Jedním z mnoha měst je i Bohumín,
kde žiji, bydlím, jím i spím.
Město staré už 750 let,
které dál roste a rozvíjí se jako malý květ.



Mé rodné město

Ondřej Kratochvíl, 9. třída, ZŠ ČSA

Mé rodné město krásný název má,
kdo modlí se, tak tento název zná.

Ono Bohumín se jmenuje, to jistě vím,
a že zde bydlím, teď velice rád se pochlubím.

Co zaujme vás, když projdete se ulicemi?
Mnoho historických skvostů, kterých si občané cení.

Také průmysl zde zakořenil a myslím si, že důkladně,
snad více ho dnes naleznete v hutích na Kladně.

To vše je u nás k vidění,
tak přijďte, rozhlédněte se a budete mile překvapeni.



Můj Bohumín

Veronika Křaková, 7. třída, ZŠ ČSA

Bohumín, Bohumín
je městem mým.
Spoustu přátel tady mám,
ven s nimi často chodívám.

Nevelké to město je,
často se v něm tancuje.
Tancují mladí, staří,
až se jim z toho nožky vaří.

Dá se tady sportovat,
hrát fotbal, hokej, boxovat.
Zábavu si užívat
a do kina chodívat.

Aquacentrum v parku je,
se školou tam chodíme.
Knihovna zde tak je,
proto do ní taktéž chodíme.

V parku Petra Bezruče
každý rád si na Silvestra zakluše.
Na kaštany chodíme,
zvířátkům je nosíme.

V Bohumíně se mi žije krásně,
skládáme zde taky básně.
Zpíváme i písničky,
dostáváme jedničky.



Město snění

Petra Kublová, 9. třída, ZŠ ČSA

Bohumín je vcelku živý,
jezdí sem k nám mnoho lidí.
Lidé jsou vždy naladěni,
Bohumín je město snění.

Máme tady stadion
a ve věži penzion.
Náš bazén je velmi krásný,
každý člověk o něm básní.
Je v něm teplo, voda prima,
jdeme tam, i když je zima.

Náš starosta Petr Vícha
je pro město velká pýcha.
Dělá pro nás dobré věci
a to za to stojí přeci.

Stojí za to v Bohumíně žíti,
a vychovávat zde spousty dětí,
aby měly památky,
na město jak z pohádky.

Tím končí mé vyprávění
o Bohumíně – městě snění.
Budu ho mít vždycky ráda,
i když budu stará bába.



Horník

Marcel Posekaný, 9. třída, ZŠ ČSA

Třicet roků kopal v dole,
teď má na rukou mozole.

V plících tři kila prachu,
nemá dost peněz ani na pytel hrachu.

Po třiceti letech šel do důchodu,
myslel si, že bude mít od dolu svobodu.

Avšak bylo již pozdě,
zdají se mu zlé sny, cítí se hrozně.



Náš Bohumín

Martina Dudziaková, 7. třída, ZŠ ČSA

Meluzína hučí do komína
a já jedu do Bohumína.
Když se rozhlédnu kolem kol,
vidím hodně opravených škol.

Kdo dříve Bohumín znal,
dnes by ho jistě nepoznal.
Krytý bazén a stadion mohou všichni užíti,
kteří mají rádi sportovní vyžití.

Staré domy se opravují
a obyvatelé se z toho radují.
Na cesty a chodníky není zapomínáno,
po nově opravených chodíme do školy každé ráno.

Stará tramvaj u nás nejezdí sice,
ale staví se zato nová dálnice.
V městě Bohumíně chceme vše krásné míti
a víme, že stojí za to zde žíti.



Bohumín – lepší než…

Adéla Marcalíková, 7. třída, ZŠ ČSA

Lepší než Praha,
lepší než Zlín
je náš krásný Bohumín.
Jsou tady děti, mladí i staří,
všem se nám tady výborně daří.
Máme tu nádraží, náměstí a mnoho škol,
v ulicích se prohání spousta jízdních kol.
Bohumín je Starý, Nový,
všichni obyvatelé si tu hoví.
Zajděte si do Maryšky nebo do kina,
užije si dcerka i mamina.
Je to tady čím dál lepší,
rozrůstáme se a jsme větší.



Bohumín

Lucie Černochová, 9. třída, ZŠ ČSA

Bohumín je malé město,
ve kterém jsem se narodila.
Vzniklo kdysi na bažině,
všude samé bláto,
ale to, co tady vzniklo,
vážně stojí za to.

Náměstí teď máme nové,
na něm velkou fontánu,
osvěžit se v ní můžeme,
ihned brzy pro ránu.

Kino máme opravné,
promítá se každý den,
v létě do parku se vydáme
na další kino pod nebem.



Zamyšlení…

Michaela Kochová, 7. třída, ZŠ ČSA

Na světě je mnoho měst,
které se mi líbí.
Bohumín mám nejradši,
jen něco mi tu chybí.

Bazén, sauna, spousta kroužků,
letní kino, stadión.
V parku nová voliéra,
zeleň krásná, samý strom.

Jen Ti lidé, co tu žijí,
měli by být milejší.
Jeden druhého si vážit
a být k sobě slušnější.

Vždyť to naše pěkné město
si to přece zaslouží,
tak neváhej chlapče, děvče
a v tom městě slušně žij!



Bohumín

Veronika Jakubová, 7. třída, ZŠ ČSA

Bohumín ten každý zná,
někdo se mu vyhýbá.

Někdo se zde narodil
a přátelé objevil.

Bohumín je krásné město,
každý zde má svoje místo.

Bohumín se neztratí,
nachází se na trati.

Parkují tu Pendolina
i nádraží je tu prima.

Taky spoustu jiných krás,
tak neváhej a na návštěvu přijď zas.



Bohumín

Hana Wrožynová, 7. třída, ZŠ ČSA

Bohumín je klidné město,
líbí se mi velice,
teď je s klidem, ale konec,
povede tu dálnice.

Za bunkrem jsou samá auta,
práce ta jen fičí,
jezdí, smrdí, předhání se
všechno kolem ničí.

Snad to bude ku prospěchu,
to jsme všichni zvědaví,
tolik spěchu, tolik spěchu
už to brzy dostaví.

Pak se bude jezdit rychle,
to je sice pravda,
čas ušetří každý řidič,
máma, táta, Fanda.

Proto přeji hodně štěstí,
ať to dobře dopadne,
držím jim obě pěsti,
snad nikoho nezklame.

Ptáte se kdo?
No přece dálnice,
která městem proplétá se
jako velká hadice.

Chci vám říci nakonec,
dálnice je dobrá věc.
Je to velká pýcha,
rozhodl to Vícha.



Bohumín

Patrik Moravec, 7. třída, ZŠ ČSA

Už je to nějaký pátek,
Co je světem svět,
Bohumín oslavil 750 let.

Za tu dobu v našem městě,
bylo plno změn,
Vyrostl zde penzion, dálnice, bazén.

Upravené náměstí u pěkné fontány,
opravené kino a vyhořelé kasárny.
Nově postavený obchoďák a opravené domy,
šatny pro hokejisty a vysázené stromy.
Tolik změn a ještě mnohem více změn,
není se co divit, naše město je hezčí den co den…

Taky tady je území chráněné,
a na něm zvířátka ohrožené.
Meandry řeky Odry,
A u ní najdete ohrožené bobry.

A plno dalších krás v našem městě,
přijďte se podívat, bude se vám líbit, věřte.



Hodinky co vrátí čas

Klára Čermáková, 7. třída, ZŠ ČSA

Už nevím kdo mi dal ten puket černých růží,
také proč má píseň by měla smutně znít,
kdo vlastně mi napsal tenkrát černou tuží,
že musím co nejdřív odsud odejít.

Smutný tón harfy v uších mi zazněl,
budu se bránit, avšak co bude dál?
V téhle situaci by pomohl snad jen anděl,
slza po tváři padá, vždyť kdo by se smál.

Vždyť zde jsem se já narodila,
zde mi teď valí slzy jako korále,
zde jsem první slůvka promluvila
a v Bohumíně chci žít i nadále.

Kdo by mohl pochybovat jen,
že by mi tu něco mohlo náhodou chybět,
knihovna, kino, i bazén!
Jen hloupý by dokázal jen sedět.

Víš, když máš touhu, úspěchem Ti zaplatí,
věc si koupíš za peníze, avšak věci platíš láskou,
platit nemusí pouze bohatí,
nebo Ti co bydlí s bohatou kráskou.

Slunce je zde naděje,
Měsíc je zde třpytka víry,
Zlost a hněvu krupěje,
jsou jen špatné v srdci díry.

Lokýnka dívky je jako spirálka času,
růže je nejen znakem lásky,
vždy se najdou lidé co podlehnou hlasu,
že tak jako jiným i jim sluší vrásky.

Vrásky jsou jako záznamy na gramofonové desce,
ten kdo je vlastní, již ledasco prožil,
ten už nekleje když vidí padat horolezce.
křik je strach a se strachem by se mnoho nedožil.

Ten kdo má vrásky a Bohumín je jeho domovem,
ten už vše tohle pochopil a hodlá s tím žíti,
Tím Bohumín je jako úrodným stromem,
tím vším zajistil blahobytí.

Toho všeho se teď mám vzdát?
Tak to mne ani nenapadne.
Co mne bude v jiném městě hřát?
Snad nebudu jako když kytka vadne.

Černé myšlenky honí se mi hlavou,
také se vzpomínkami se mi míchají,
nevím zda zvedám ruku levou nebo pravou,
už je šero, ale já jdu ke škole potají.

Pamatuji si, když jsem šla poprvé do školy,
trocha těšení i trocha strachu,
tahle vzpomínka malinko zabolí,
možná poslední pohled na ni, slz jak hrachu.

Teď tužba po hodinkách co vrátí čas,
ano, tak moc bych je teď chtěla mít,
vše z minulosti chci prožít znova a zas,
jenže kde tu vzácnost vlastně vzít?

Možná kdybych jimi otočila kapku víc,
spatřila bych Beneše jak do stolu udeřil,
pak ukrojil si menší krajíc,
konec snění! Stejně by mi to nikdo nevěřil!

Asi s hodinkama co vrátí čas se mohu rozloučit,
nejspíš je nikdy nebudu mít!
Ale všechny budu muset rázně poučit,
že jsem zde spokojena! V Bohumíně chci do smrti žít!



Bohuslav Bohumín

Anna Janová, 7. třída, ZŠ ČSA

Kdysi dávno se narodil člověk jménem Bohuslav Bohumín. Tento člověk byl již
od dětství velice chytrý. Kromě toho byl i výtvarně nadaný. Jeho velkou zálibou
bylo vytváření různých nákresů a návrhů – zejména staveb. Neustále vymýšlel, jak by
mohl vylepšit své město. Jednoho dne ho napadla myšlenka, že by mohl za každého
člověka, který ve městě zemře, postavit podle svého návrhu jednu stavbu – jednu
chloubu města. S tímto svým nápadem obeznámil obyvatele a ti s nadšením
souhlasili. Zároveň všichni muži Bohuslavovi slíbili, že mu při stavbách vypomůžou.
A stalo se. Umřel první člověk a Bohuslav řekl: „Jako první postavíme mramorovou
desku, kde bude napsáno jméno našeho města – Masarykolov.“ Uběhlo pár měsíců
a Bohuslavovi umřela maminka. Bohuslav tuto smutnou událost nesl velice těžce.
Rozhodl se, že postaví něco, co by mamince za života udělalo obrovskou radost.
A tak vybudoval plochu plnou zeleně, protože jeho maminka milovala přírodu.
Tuto plochu nazval parkem.
Tak ubíhal rok za rokem a Masarykov se neustále rozrůstal a byl plný krásných staveb
a zeleně.
Jednoho dne pronikla až do Masarykova silná viróza, která nakazila mnoho obyvatel.
Ve městě se začalo hovořit o tom, že je Bohuslav na smrtelné posteli. Obyvatelé
neváhali a okamžitě zavolali toho nejlepšího specialistu. Lékař bohužel konstatoval,
že Bohuslav nebude již dlouho žít. Tato informace všechny bodla do srdce. Nikdo
si nedokázal připustit, že by město mělo přijít o tak výjimečného člověka. Obyvatelé
se seběhli k Bohuslavovi a dali mu slib: „Jestli Bohuslave zemřeš, tak my za tebe
postavíme všechny budovy, které jsi navrhl.“ A stalo se. Přišel den, kdy milý
Bohuslav Bohumínský zemřel. Lidé svůj slib splnili a postavili všechno to, co
Bohuslav navrhl – kostely, školy, úřady, knihovny, kina a další a další budovy
a chlouby města.
Bohuslav pro obyvatele opravdu mnoho znamenal, a proto se rozhodli, že postaví
novou mramorovou desku, na které již nebude stát název města Masarykov, ale město
bude přejmenováno podle milého Bohuslava Bohumínského na BOHUMÍN. A aby se
mohli noví spoluobčané dozvědět, kdo je autorem všech těch krás města, tak sepsali
kroniku o vzniku Bohumína a náročnosti života Bohuslava Bohumínského.



Bohumín

Michaela Válková a Lucie Janoszewská, 9. třída, ZŠ Masarykova

Bohumín je velkoměsto,
obyvatel máme přes sto.
Starostou je Petr Vícha,
je to naše velká pýcha.
Kino velký výběr má,
každý se rád podívá.
Kousek vedle bazén stojí,
s velkou věží se tam pojí.
V naší škole 600 žáků,
občas je tu trochu zmatku.
Předměty se učíme,
budeme chytří, co by ne.

V Bohumíně dobře je,
každý si tu užije.



Bohumín

Lucie Olšarová, 9. třída, ZŠ Masarykova

V okrese Karviná město Bohumín najdete
a po vlnité dálnici se tam autem i autobusem dostanete.
Nádherné náměstí Tomáše G. Masaryka máme,
a když je pěkné počasí, na lavičky si sedáváme.

V parku Petra Bezruče opravené letní kino je
a dětský koutek s houpačkami děti přitahuje,
v aquaparku se koupeme a na tobogánu se vyřádíme,
v zimě na zimním stadionu si zabruslíme.

V kostele se mše konají
a hodiny ve věži každých 15 minut odbíjejí.
Za kostelem je střední škola postavená
a za ní knihovna nově vybavená.

Po pěší zóně spousta lidí chodí
a na výlohy obchodů očkem hodí.
Po povodních v roce 1997 to špatně vypadalo,
ale nakonec se z Bohumína krásné město vyklubalo.



Bohumín

Barbora Vrtělová, 9. třída, ZŠ Masarykova

Z malé osady Bogun
vyrostlo město krásné,
pomohli jsme všichni,
to je snad všem jasné.

Máme plno krásných míst,
hřiště, kostely i bary,
můžete tančit, běhat, ale i jíst,
přijďte k nám i s kamarády.

Maryška je velmi pěkná,
tam i ty si oddychneš,
poslechneš si pěkné básně,
poezie se nadchneš.

Kino zde je vylepšené,
každý tady chodí rád,
pohodlně usadit se,
kulturu si vychutnat.

Škol tu máme dost a dost,
na vzdělání dbáme.
Školky jsou tu pro radost,
děti do nich dáme.

Na bazéně, na skluzavce,
tam se každý osvěží,
pak si dáte čaj či kávu
v restauraci Ve Věži.

Žije se nám tady dobře,
nic nám tady nechybí,
máme také blízko k Odře,
kdekdo nám to závidí.



Naše město Bohumín

Barbora Fontiová, 7. třída, ZŠ Masarykova

Když se řekne pojem Bohumín, vybavím si krásné město, ve kterém bydlím. V našem
městě je velmi mnoho zajímavých míst. Na náměstí T. G. Masaryka bývá hodně lidí,
protože je to památka. O několik metrů dál stojí kino. Je součástí K3 Bohumín,
kam také zapadá knihovna a kultura. V kině K3 se konají různé zajímavé i poučné
výstavky a představení škol i kroužků.
Tomáš Garrique Masaryk nemá jen jednu památku. Park je součástí Masarykovy
památky. Lidé do parku chodí nejen za přírodou, ale také např. za sportováním,
na procházku se svými blízkými, ale lidé využívají také dětský Hobby park.
Podle T.G.Masaryka je pojmenována také základní škola, je velmi známá a hodně lidí
sem dává své děti. V Bohumíně není jen tato základní škola. Je jich více, dokonce
máme v Bohumíně i střední školu a gymnázium.
Kostel, který je nedaleko naší školy, je také velmi známý. Lidé si tu zkracují cestu,
ale někteří tento kostel i navštěvují. Za parkem se nachází plavecký areál BOSPOR.
Na bazén chodí velmi mnoho lidí zaplavat si. Bazén slouží také pro školy
na plavecké výcviky. Naproti plaveckého areálu je zimní stadion. Je otevřen celou zimu
a každý si občas zajde zabruslit. K Novému Bohumínu patří také Starý Bohumín. Má
mnoho zajímavých míst, kostel, parčíky, ale hlavně meandry Odry.
Pro mě je domovem Nový Bohumín. V mém městě se mi líbí a cítím se v něm dobře.



Mé setkání s hornictvím

Vít Maroščík, 7. třída, ZŠ Masarykova

Já o hornictví skoro nic nevím, ale můj praděda byl prý horník. Zemřel však mnohem
dřív, než jsem se narodil. Pouze z vyprávění vím, jak mají horníci těžkou
a nebezpečnou práci. Musí pracovat v prachu a ve stísněných podmínkách, musí nosit
černé uniformy a hornické přilby se světlem. Dříve kopali uhlí krumpáčem, dnes
používají moderní techniku.
V našem okolí se těží černé uhlí, v Čechách i hnědé. O tom, jak se u nás dříve těžilo
uhlí, se můžeme dozvědět v hornickém muzeu v nedalekém Landeku. V tomto muzeu
jsem byl již dvakrát, jednou se školou a jednou s rodiči. V muzeu jsem viděl nářadí,
které horníci kdysi používali, a vozíky, kterými kdysi sváželi uhlí. Těžní klecí jsme
mohli sfárat do části štoly, která je zpřístupněna veřejnosti. tam jsme na vlastní oči
viděl úzké chodby, ve kterých horníci museli denně pracovat.
Doufám, že se budu dobře učit, nechtěl bych být horníkem.



Zával
(Ze vzpomínek starého havíře)

Jiří Bobek a Tomáš Do, 9. třída, ZŠ Masarykova

Jednoho podzimního rána jsem šel do práce. Už ve vlaku jsem potkal své kamarády
z dolu, někteří z nich netušili, že se domů už nevrátí.
S dobrou náladou jsme vstoupili do výtahu, spustili se tmavou šachtou dolů a zahájili
jsme práci. Asi po čtyřech hodinách jeden z mých kamarádů narazil na metanovou
kapsu a v tu chvíli se ozval výbuch. Pražce začaly praskat a štola se rychle zasypávala.
Ihned jsme zareagovali a běželi jsme k výtahu. V tom jsem uviděl, jak mí nejlepší
kamarádi nestihli utéct. Byl to strašlivý pohled. Až teprve, když jsme vyjeli
z podzemí, uvědomili jsme si, co se vlastně stalo. Zavolali jsme ihned pomoc. Přijela
sice do pěti minut, ale pro naše kamarády už bylo pozdě.
Tehdy skončila směna o pár hodin dříve. Ještě ten den jsme uctili památku našich
kamarádů vyvěšením černé vlajky a zahráním hornické hymny.



Bohumín a já

Vojtěch Kaizar, 7. třída, ZŠ Masarykova

Bohumín je město na Ostravsku. Nachází se na hranici s Polskem, hranici tvoří
meandry řeky Odry.
Bohumín je moje rodné město. Narodil jsem se v nemocnici v části Starý Bohumín
na dětském oddělení, které již neexistuje. Mám Bohumín rád, mám tu spoustu přátel,
lesy, hřiště a rok a půl rozjetou hasičskou kariéru. Chodím do sboru dobrovolných
hasičů v Záblatí. Tento rok dne 28.6. měli hasiči 115 let. Proudnici jsem držel v rukou
zatím jen jednou a doufám, že ji už v ruce mít nebudu. Je to sice skvělý pocit, jak se
vám zvedá adrenalin v těle, když cítíte pod nohama proud vody a v tom zapůsobí
zpětný tlak a snažíte se proudem vody zasáhnout terč. Ale mě více zajímá hasičská
technika.
Ke zvládnutí té složité techniky je třeba sehraný tým, a to bych přál i Bohumínu, aby
všichni v Bohumíně pracovali jako sehraný tým a přispěli tak k jeho rozkvětu.



Bohumín

Lenka Vincková, 7. třída, ZŠ Masarykova

Tam u polské hranice,
kde bývala celnice.
Kde si Odra protéká,
Bohumín si rozkvétá.

Město má několik částí,
každá historii vlastní.
Na oslavy nejsme skoupí,
kdo zúčastní se neprohloupí.

Lidé jsou tu milí, hraví
a tak dbají i na zdraví.
Najde tu sportoviště,
bazén, kurty, koupaliště.

Posilovny, sauny taky,
cyklostezky – Zabijáky.
I dva menší lesíky tu jsou,
Borek a Baginec vás zvou.



Bohumín

Lucie Snopková, 9. třída, ZŠ Masarykova

Bohumín je město malé
je v něm obchod textil Halle.

Starosta je Petr Vícha
co si na svět nenaříká.

O město se pěkně stará
Bohumínu šanci dává.

Kulturní využití máme
někdy si v parku zaběháme.

Plavat, bruslit máme kde
do kina si zajdeme.

Knihovna je velkým centrem
tam se my čtenáři sejdem.

Na internet zajdeme si
nějakou knížku přečteme si.

Besedu si vyslechneme
co nového se u nás děje.

Na náměstí fontánku máme
občas si u ní zazpíváme.

Pan Vícha se snaží
ať se nám tu daří.



Naše město Bohumín

Nikola Liberdová, 7. třída, ZŠ Masarykova

Bohumín je město, ve kterém stojí za to žít,
teď pokusím se vás o tom přesvědčit.

Už dávno, před 752 lety, šly o Bohumínu první zvěsti.
Pak bylo hned několik vlád,
leckdo v nich něco zvlád.

To i Karl Franz Johann Ott
nechal postavit náš první bohumínský most.
Šlo to dál a dál
a život rychle ubíhal.

Na vítání občánků mě pan starosta Vícha přivítal
a pěkně se na mě usmíval.
Já bohužel nevzpomínám si na to,
ale ty fotky z toho aktu stojí za to.

Školku jsem neměla příliš ráda,
za to v parku Petra Bezruče jsem dováděla ráda.
Teď už mám třináct let
a učím se poznávat jedno z moravskoslezských měst.

Už sedmým rokem mi Masarykova základní škola otevírá vrátka
a já se v ní učím býti dobrá žačka.
Jakmile škola uběhne,
myšlenka mi hlavou proběhne:

Kam dnes půjdu? Co dnes mám? Čím začnu a co udělám?

V případě volna si zaběhám a na Běh ulicemi města se 8.května vydám.
Na úterý se těším velice,
to v K3 se sejde Bobanská taškařice.

Večer se vracím kolem osvětlené radnice,
vedle které i kostel svítí jak záře měsíce.
V sobotu to bude legrace,
až v Aquacentru na tobogánu budu zkoušet své kreace.

Do Maryšky si skočím spravit náladu,
však tam zas nějaký umělec bude mít výstavu.
Mezi tím vším
v Domě dětí si zatančím.

Kdo z vás by to chtěl vědět všechno mnohem lépe,
Tak ať si pustí náš bohumínský T.I.K.!



Bohumín

Kristýna Skalková, 9. třída, ZŠ Masarykova

Mým rodným městem je, a navždy zůstane, to malé městečko ve stínu Ostravy,
Bohumín. Je sice malé a mnoho obyvatel republiky ani neví, kde leží, ale přesto má
v sobě něco, co některá města nemají. Jiskru.
Třeba jen to ne příliš výrazné náměstí s plno barevnými domy, kinem, lavičkami
a kašnou. Každý den jím procházím, ale už si nevšímám drobností, které tam
ve skutečnosti jsou. Někteří lidé o nich ani neví. Možná proto jsme takoví, jací
jsme. Bezohlední a kritičtí. Kdybychom opravdu viděli vše, co nám město nabízí, došlo
by nám, o co vlastně přicházíme.
Nebo park Petra Bezruče. Je to úžasné místo na procházky, zábavu, či jen
na přemýšlení a plný inspirace. Ráda jím procházím. Stromy, cestičky, lidé,
klouzačky a houpačky pro děti, kterým i já někdy podlehnu.
I pro nadšené plavce a sportovce se tam najde pochopení a daleko od parku
také chodit nemusí.
Aquapark a zimní stadion jsou asi místy, kde mnozí z nás trávíme nějaký ten volný čas.
Mohla bych povídat a povídat, kolik toho tady je. Až se zase budu vracet domů těmi
uličkami a náměstím, přes hlavní třídu, kde je vzpomínka na tramvaje, co už u nás
dávno nejezdí, uvidím vlakové nádraží, kterým se můžeme pyšnit, uslyším houkání
vlaků a zase tu hromadu lidí a mých přátel, co někam spěchají a nebo jen tak
prochází městem, jako já.



Bohumín

Jan Holeš, 9. třída, ZŠ Skřečoň

Na Severní Moravě nedaleko Ostravy,
nachází se město mé,
Bohumín se jmenuje.

Ač je město malé,
nuda tady nebývá,
dětských hřišť a sportovišť
tady stále přibývá.

Co víc ještě můžu říct?
Snad jen to co městem zní,
Bohumín je město,
ve kterém stojí za to žít.



Horník o hornictví

David Mikesz, 9. třída, ZŠ Skřečoň

Celý den jen kopat,
ve špíně se hrabat.
Krumpáč v jedné, v druhé trám,
jen abych tam nezůstal sám.

Ve vozíku vezu si to,
k obědu mám brambory a jelito.
Se soudruhy kopu denně,
na seníku spím je v seně.

Černý tunel velký jest,
proto chceme větších mezd.
Myslím, že je dobrý nápad,
celý den jen uhlí kopat.



Z horníka boháčem

Tomáš Glac, 9. třída, ZŠ Skřečoň

Horník Martin Dean bývalý sběratel a zpracovávatel nerostů, měl týdenní směnu
v dole nedaleko od města. Byl to den jako každý jiný, a přesto to byl den který navždy
změnil jeho život. Jednou při své práci byl odvolán a převezen na jiné místo, jako
pomocná ruka. Při zarovnávání stěn chodby, se to stalo, na razil na něco, co se nedalo
ani rozbít a ani vytáhnout. „Co je to“, řekl si. Po delší době se mu to podařilo
vytáhnout. A poté si všiml, že to vypadá jako diamant. Diamant o velikosti golfového
míčku strčil do kapsy a pokračoval.
Po práci, přijel domů a musel se ujistit, zdali je to kus nějaké skály, nebo pravý
diamant. Po důkladném očištění radostně vykřikl: „Ano je to diamant“. A tak okamžitě
volal svému příteli, který pracoval pro firmu, která se zabývá zkoumáním nerostů,
jménem Minerál Sarge, která okamžitě převzala diamant na analýzu. Zjistilo se, že váží
475 karátů, měl velmi málo vměstků, výjimečné zbarvení a průzračnost.
Po opracování, se kámen vydražil za 12 miliónů dolarů. A tak se Martin stal
milionářem.